A musím říct, že cizinci jsou naprosto zvláštně zaměření na menší děti. Fotili si je mnohem více zaujatě než jednu z našich největších chloub neogotiky, následně ke mně přišla jakási Italka s nejhustším knírkem, co jsem kdy viděla a začala na mě hulákat něco o tom, že Itálie miluje děti a do ruky mi vrazila obálky se třpytícími se nálepkami.
Děti se nechávaly s nadšením fotit, nejsou jako ostatní, kteří skučí a pak nadávají ohledně sebe.
A pokud jste náhodou narazili na tenhle blog a tyhle fotky, na kterých jsou náhodou vaše děti, neděste se, měla jsem svolení (i když ne vaše) a nejsou úchyl.
Většina fotek se nevyvedla, protože jsem fotila po opravdu dlouhé době a opět jsem se vrátila na level, kde bych měla fotit s automatem, ale hrdost mi to nedovolí.
(fotky si rozklikněte, vypadají pak mnohem lépe a ne tak nezaostřeně)
Je to zvláštní a trošku hloupé (ty jo, nenávidím, když lidi mluví až takhle spisovně, ale mám jakousi záhadnou potřebu takhle psát, asi proto, že to vypadá profesionálnějš a vážnějš), ale tohle je poprvé, co jsem byla uvnitř Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Je to tak krásné a fascinující. Vyfotila jsem pár fotek, ale opět, hrdost mi zkazila většinu příležitostí. Na jedné z fotek dokonce mám prst (na té nechutně přesvícené a příliš barevné a žluté a divné, a ano, je divná, ale musím jí sem z nevysvětlitelných pohnutek vložit).
Nakonec jsme po té vyčerpávající cestě došli do kavárny, kde já jsem měla obrovskou, ale super palačinku s kopou banánů, ostatní měli zmrzlinový pohár, který jsem zachytila, zatímco jsem čekala na to, až přinesou objednávku mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat