Kytky, spousta kytek

Nejradši prostě fotím kytky. Nehýbou se tolik, nereptají a jsou vděčné a fotogenické.
A taky hodně je to podle mě jeden z nejsnadnějších objektů na vyfocení. A tak jich dělám děsně moc.

Včera jsme se byly s B projít a překvapivě jsme si měly co říct, zvláštní to úkaz.
Já neměla příliš náladu na focení a neměla jsem naprosto tušení co fotit, takže jsem udělala těch fotek kytek méně, než obvykle.

Tu poslední jsem fotila až po příchodu domů, je to můj miláček z Ikei, předposlední jsem fotila skrz zadní sklo opečovávané staré škodovky zářivě modré barvy (podobnou si jednou koupím).
Mimochodem, zamilovala jsem se do fotek těch růžových květů, vypadají nějak zvláště dobře na to, že jsou ode mě.

Se školkou na Pražském hradě

Minulý týden jsem byla pomáhat v místní školce. Šlo se na výlet na Pražský hrad a všechny ty věci kolem, Chrám sv. Víta, Jiří a do Zlaté uličky.
A musím říct, že cizinci jsou naprosto zvláštně zaměření na menší děti. Fotili si je mnohem více zaujatě než jednu z našich největších chloub neogotiky, následně ke mně přišla jakási Italka s nejhustším knírkem, co jsem kdy viděla a začala na mě hulákat něco o tom, že Itálie miluje děti a do ruky mi vrazila obálky se třpytícími se nálepkami.

Děti se nechávaly s nadšením fotit, nejsou jako ostatní, kteří skučí a pak nadávají ohledně sebe.
A pokud jste náhodou narazili na tenhle blog a tyhle fotky, na kterých jsou náhodou vaše děti, neděste se, měla jsem svolení (i když ne vaše) a nejsou úchyl.
Většina fotek se nevyvedla, protože jsem fotila po opravdu dlouhé době a opět jsem se vrátila na level, kde bych měla fotit s automatem, ale hrdost mi to nedovolí.

(fotky si rozklikněte, vypadají pak mnohem lépe a ne tak nezaostřeně)

Je to zvláštní a trošku hloupé (ty jo, nenávidím, když lidi mluví až takhle spisovně, ale mám jakousi záhadnou potřebu takhle psát, asi proto, že to vypadá profesionálnějš a vážnějš), ale tohle je poprvé, co jsem byla uvnitř Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Je to tak krásné a fascinující. Vyfotila jsem pár fotek, ale opět, hrdost mi zkazila většinu příležitostí.  Na jedné z fotek dokonce mám prst (na té nechutně přesvícené a příliš barevné a žluté a divné, a ano, je divná, ale musím jí sem z nevysvětlitelných pohnutek vložit). 

Nakonec jsme po té vyčerpávající cestě došli do kavárny, kde já jsem měla obrovskou, ale super palačinku s kopou banánů, ostatní měli zmrzlinový pohár, který jsem zachytila, zatímco jsem čekala na to, až přinesou objednávku mě.