Rozhodla jsem si zapsat, co nutně potřebuju, abych na to náhodou nezapomněla a začnu si na to šetřit. A pak to utratím za blbosti a kino a pak uprosím mamku, aby mi to koupila ona.
středa 1. května 2013
Jeden portrét a bratranec Itt s brýlemi
Čarodějnice byly pohroma a cítím se děsně trapně, takže se o tom ani nebudu zmiňovat.
Předevčírem jsem měla ve škole foťák, abych všechny dohromady vyfotila v absolventských tričkách, ale někteří (ehm, i učitelka) se to pokusili nevědomě sabotovat, takže to nakonec nevyšlo a muselo se to přesunout.
Holky byly jako na houpačce, jednu dobu po mně chtěly, abych je prosím nefotila, protože vypadají naprosto děsně a pak si stěžovaly, že je nefotím, takže z toho nakonec vyšlo pár portrétů.
Nechci je sem dávat, protože by to mohly najít a zabít mě, tudíž jsem dám jen jednu fotku, kde spolužačce není tolik vidět obličej, takže bych mohla skončit jen s mírnými zraněními (mimochodem, má na sobě ono absolventské tričko, které je totálně boží a ne, tohle není vychloubání - navrhovala jsem ho -, tohle je prostě čistý fakt).
Tu druhou jsem fotila před dvěma lety, je jen tak pro zasmání, aneb jak by vypadal bratranec Itt s hipster brýlemi (jo, tohle je stará fotka, takže on tehdy předvídal módní trendy dneška). Pro nezasvěcence nepolíbené těmi skvělými filmy, Itt je postava z Addamsovy rodiny.
úterý 30. dubna 2013
Kytky, spousta kytek
Nejradši prostě fotím kytky. Nehýbou se tolik, nereptají a jsou vděčné a fotogenické.
A taky hodně je to podle mě jeden z nejsnadnějších objektů na vyfocení. A tak jich dělám děsně moc.
Včera jsme se byly s B projít a překvapivě jsme si měly co říct, zvláštní to úkaz.
Já neměla příliš náladu na focení a neměla jsem naprosto tušení co fotit, takže jsem udělala těch fotek kytek méně, než obvykle.
Tu poslední jsem fotila až po příchodu domů, je to můj miláček z Ikei, předposlední jsem fotila skrz zadní sklo opečovávané staré škodovky zářivě modré barvy (podobnou si jednou koupím).
Mimochodem, zamilovala jsem se do fotek těch růžových květů, vypadají nějak zvláště dobře na to, že jsou ode mě.
A taky hodně je to podle mě jeden z nejsnadnějších objektů na vyfocení. A tak jich dělám děsně moc.
Včera jsme se byly s B projít a překvapivě jsme si měly co říct, zvláštní to úkaz.
Já neměla příliš náladu na focení a neměla jsem naprosto tušení co fotit, takže jsem udělala těch fotek kytek méně, než obvykle.
Tu poslední jsem fotila až po příchodu domů, je to můj miláček z Ikei, předposlední jsem fotila skrz zadní sklo opečovávané staré škodovky zářivě modré barvy (podobnou si jednou koupím).
Mimochodem, zamilovala jsem se do fotek těch růžových květů, vypadají nějak zvláště dobře na to, že jsou ode mě.
Se školkou na Pražském hradě
Minulý týden jsem byla pomáhat v místní školce. Šlo se na výlet na Pražský hrad a všechny ty věci kolem, Chrám sv. Víta, Jiří a do Zlaté uličky.
A musím říct, že cizinci jsou naprosto zvláštně zaměření na menší děti. Fotili si je mnohem více zaujatě než jednu z našich největších chloub neogotiky, následně ke mně přišla jakási Italka s nejhustším knírkem, co jsem kdy viděla a začala na mě hulákat něco o tom, že Itálie miluje děti a do ruky mi vrazila obálky se třpytícími se nálepkami.
Děti se nechávaly s nadšením fotit, nejsou jako ostatní, kteří skučí a pak nadávají ohledně sebe.
A pokud jste náhodou narazili na tenhle blog a tyhle fotky, na kterých jsou náhodou vaše děti, neděste se, měla jsem svolení (i když ne vaše) a nejsou úchyl.
Většina fotek se nevyvedla, protože jsem fotila po opravdu dlouhé době a opět jsem se vrátila na level, kde bych měla fotit s automatem, ale hrdost mi to nedovolí.
(fotky si rozklikněte, vypadají pak mnohem lépe a ne tak nezaostřeně)
Je to zvláštní a trošku hloupé (ty jo, nenávidím, když lidi mluví až takhle spisovně, ale mám jakousi záhadnou potřebu takhle psát, asi proto, že to vypadá profesionálnějš a vážnějš), ale tohle je poprvé, co jsem byla uvnitř Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Je to tak krásné a fascinující. Vyfotila jsem pár fotek, ale opět, hrdost mi zkazila většinu příležitostí. Na jedné z fotek dokonce mám prst (na té nechutně přesvícené a příliš barevné a žluté a divné, a ano, je divná, ale musím jí sem z nevysvětlitelných pohnutek vložit).
Nakonec jsme po té vyčerpávající cestě došli do kavárny, kde já jsem měla obrovskou, ale super palačinku s kopou banánů, ostatní měli zmrzlinový pohár, který jsem zachytila, zatímco jsem čekala na to, až přinesou objednávku mě.
A musím říct, že cizinci jsou naprosto zvláštně zaměření na menší děti. Fotili si je mnohem více zaujatě než jednu z našich největších chloub neogotiky, následně ke mně přišla jakási Italka s nejhustším knírkem, co jsem kdy viděla a začala na mě hulákat něco o tom, že Itálie miluje děti a do ruky mi vrazila obálky se třpytícími se nálepkami.
Děti se nechávaly s nadšením fotit, nejsou jako ostatní, kteří skučí a pak nadávají ohledně sebe.
A pokud jste náhodou narazili na tenhle blog a tyhle fotky, na kterých jsou náhodou vaše děti, neděste se, měla jsem svolení (i když ne vaše) a nejsou úchyl.
Většina fotek se nevyvedla, protože jsem fotila po opravdu dlouhé době a opět jsem se vrátila na level, kde bych měla fotit s automatem, ale hrdost mi to nedovolí.
(fotky si rozklikněte, vypadají pak mnohem lépe a ne tak nezaostřeně)
Je to zvláštní a trošku hloupé (ty jo, nenávidím, když lidi mluví až takhle spisovně, ale mám jakousi záhadnou potřebu takhle psát, asi proto, že to vypadá profesionálnějš a vážnějš), ale tohle je poprvé, co jsem byla uvnitř Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Je to tak krásné a fascinující. Vyfotila jsem pár fotek, ale opět, hrdost mi zkazila většinu příležitostí. Na jedné z fotek dokonce mám prst (na té nechutně přesvícené a příliš barevné a žluté a divné, a ano, je divná, ale musím jí sem z nevysvětlitelných pohnutek vložit).
Nakonec jsme po té vyčerpávající cestě došli do kavárny, kde já jsem měla obrovskou, ale super palačinku s kopou banánů, ostatní měli zmrzlinový pohár, který jsem zachytila, zatímco jsem čekala na to, až přinesou objednávku mě.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)